Co všechno musí autor udělat, aby mohl držet svou papírovou krásku v ruce? Jak vlastně vypadá cesta k vydání knihy? Autoři sami to velmi dobře vědí, ale vědí to i čtenář?
Pojď se mnou nahlédnout pod pokličku celého procesu.
Ještě, než se pustím do vyprávění, upřesním jednu věc – to co tu budu popisovat je standardní proces vydání knihy přes běžného nakladatele. Samozřejmě existují ještě alternativní cesty (samonáklady, e-knihy, …) ty to ale zmiňovat nebudu, protože byť i o nich mám co říct, teď se chci věnovat té základní.
1. Jak to vzniká
Abyste mohli vydat knihu, musíte mít v první řadě nápad, rozpracovat ho a posléze napsat. Upřímně doporučuji každému, kdo přemýšlí nad napsáním a vydáním knihy se záměrem, že to bude super byznys a vydělá mu to miliony, jděte raději vydělávat jinak, protože psaní knih není výdělečný byznys, obzvláště beletrie, ale o tom ještě někdy jindy.
Takže mám nápad, chci ho napsat, sednu píšu… píšu… píšu, a ještě jednou píšu, dokud to nenapíšu. Příprava a psaní knihy může trvat různě dlouho. Každý spisovatel to má jinak. U mě je to jak u čeho. Svou románovou trilogii Šelma jsem psala deset let, novelu Pod magnolií několik měsíců (z toho nějakou dobu ležela v šuplíku). Havran mi trval několik týdnů a Sen s rytířem taktéž několik měsíců. Na románu Skála pracuji s velkými mezerami zhruba pět, nebo šest let. Mezi tím připravuji další koncepty. Přičemž hodin na přípravách bych se nedopočítala. Některé příběhy vznikají víc za běhu, jiné v přípravě víc rozpracovávám, ale čím jsem zkušenější, tím poctivěji se snažím příběhy připravovat už v konceptu. Studuji dobové reálie, promýšlím příběhy postav, místa, kde se potkají, jejich charaktery. To je pro mě základ.
Jak dlouho mi to všechno obecně trvá záleží na mnoha faktorech, ale ty nejzásadnější jsou práce. Jelikož moje práce je grafický design a psaní pro časopis, když mám psát články, nebo pracuji na nějakém větším projektu, nepíšu beletrii vůbec – prostě na ní nezbývá mozková kapacita. Naopak v obdobích, kdy mám volněji a řeším spíš menší grafické projekty, věnují se psaní pravidelně – každé ráno, nebo dopoledne zhruba dvě hodiny a napíšu mezi 500 a 2000 slovy. Snažím se psát pravidelně, ale ne vždy to jde. Takže je to běh na dlouhou trať a text se prostě musí vysedět a napsat od prvního písmenka po poslední tečku.
2. Mám to!
Dopsala jsem hurá! Důvod k první oslavě!
První z celé řady. Protože končí zábava, začíná práce. Představa o tom, že dopíšu a druhý den posílám text nakladateli a třetí ho vydám je mylná a zcestná. Než odešlu rukopis nakladateli, čeká mě ještě dlouhá cesta. V první řadě je potřeba nechat text uležet, někdy několik měsíců, někdy třeba i několik let, podle toho, co s ním mám v plánu. Pak přijde na řadu moje čtení, kde se snažím text dochytat a vymazlit, rozvinout na co jsem při právním psaní zapomněla, doladit popisy, seškrtat. Najít místa co drhnou, doplnit chybějící informace, pohrát si s tím.
A pak… už?
Ne.
3. Betačtenáři
Kdo se někdy pohyboval v mezi autory, nejspíš už tento terminus technikus slyšel. Betačtenář je první člověk, který od autora jeho text převezme, přečte (proto beta, jako alfa je braný sám autor) a pořádně ho rozreje. Správná beta neslouží k tomu, aby dočetla a řekla „Dobrý!“ ani aby autorovi plácala po rameni, jak je skvělý. Beta je totiž způsob, jak obejít autorskou slepotu. Ne každý betačtenáře využívá, já ano, proto o nich píšu.
Betačtenář čte s tím, že když vidí chybu, upozorní na ni, když najde logickou nesrovnalost, řekne to. Když příběh nefunguje, řekne to. Prostě jako první čtenářský test, jak jestli je vůbec ta kniha čitelná a životaschopná. Dobré bety se hledají těžko a když už je najdeme, vyvažujeme je zlatem a diamanty. Protože jsou to lidé, kteří pomohou dotáhnout příběh k dokonalosti, tak aby měl všechno, co má mít, nic mu nescházelo a nic nepřebývalo. Pomáhají nám zjistit, jestli jsou postavy konzistentní, pochopitelné a příběh sděluje co chceme.
Dost často si tuhle službičku poskytujeme jako autoři mezi sebou a pokud to funguje, je to skvělé. Někdy se ale může stát, že si autor s betou nesedne a v názoru na knihu se rozejdou. Stane se, jsme jen lidi, pak je dobré si z toho nic nedělat.
Po betačtení přichází opět fáze úprav a oprav. Někdy můžou být hlubší, někdy jen kosmetické. Někdy se může stát, že beta přijde s poznámkou, která nám přijde skvělá a dovede nás k tomu, že něco úplně překopeme, i to je možnost. Každopádně tato fáze může trvat různě dlouho. Od týdnů, někdy měsíců až po roky (když rukopis prostě zahodíte do šuplíku a zkusíte na něj zapomenout).
Tak teď už je hotovo, ale zdaleka ne dobojováno.
4. Nakladatel už se třese… nebo ne?
Takže máme rukopis, teď by ho měl někdo vydat, ne?
No… možná…
Tady se cesta liší u zavedeného autora, který už svého nakladatele má a u začínajícího „prvoautora“, který ho teprve hledá.
Začnu tím zvedeným. Zavedený autor už často dopředu ví, jestli nakladatel bude mít o jeho knihu zájem a rukopis mu obvykle v domluveném termínu pošle. Ale stále ho nakladatel musí schválit. Pokud ho neschválí, může to zkusit jinde.
Začínajícího autora, nebo prvoautora, čeká asi neúnavnější a nejvíc demotivující část celého procesu – najít své knize nakladatele. Tedy sednut na zadek, najít nakladatele, do jejichž produkce se bude kniha hodit a pak jim rukopis poslat. Vypadá to jednoduše, v zásadě to jednoduché je, ale dost často zdlouhavé a únavné. Všechno má totiž svoje nepsaná pravidla a zvyklosti.
Pokud nabízíme rukopis nakladateli, obvykle ho posíláme celý společně s průvodním dopisem, kde stručně popíšeme o čem kniha je, jak je dlouhá, něco o sobě a proč jsme si toho kterého nakladatele vybrali. Zároveň není vhodné posílat jeden rukopis najednou více nakladatelům. Takže odešleme a… čekáme.
Realita je totiž taková, že když někde veřejně prohlásíte, že jste nakladatel a vydáváte české autory, máte do druhého dne plnou e-mailovou schránku rukopisů, dost často nevalné kvality a na vás jako nakladateli, případně redaktorovi je se s tím nějak poprat.
Čekací doba na odpověď z nakladatelství bývá obvykle dva měsíce. Některá nakladatelství odpoví, že rukopis přijali a podívají se na něj (někdy osobně, někdy generovanou odpovědí). Některá se dokonce ozvou, když rukopis odmítnou. Dost nakladatelství se ale neozve vůbec. Po dvou měsících je dobré se připomenout, jestli jim rukopis došel a jestli máte čekat dál, nebo jestli můžete hledat jiného nakladatele. V případě ticha, nebo odmítnutí celé kolečko opakujeme, dokud nenajdeme toho pravého, který náš rukopis přijme.
Může se stát, že rukopis přijme hned první nakladatel, stejně jako se může stát, že ho nevezme nikdo a důvodem vůbec nemusí být to, že by kniha byla špatná. Knižní svět, nejen v ČR, ale i ve světě zná mnoho příběhů. Možná jsi slyšel, že Rowlingové odmítlo Harry Pottera třináct nakladatelů a ten poslední se nad ní ustrnul a vydal ho v malém nákladu. Stephen King se k vydání první knihy musel propracovat skrz psaní povídek, které ze začátku byly také odmítány, stejně jako jeho kniha. Ale ale úspěšné autory spojuje je několik shodných znaků – píle, pokora, perná práce a obyčejná láska k psaní. A všichni ti úspěšní autoři, ať už se zeptáte Františka Kotlety, Stephena Kinga, Aleny Mornštajnové a dalších to dělají proto, že milují psaní a vyprávění příběhů, bez toho to totiž opravdu nejde.
Tohle je také kapitola knižních příběhů, kdy to nejvíc autorů vzdá, rozhodne se na psaní nebo vydávání vykašlat, nebo jde alternativní cestou. Nicméně řekněme, že nějaké vysněné nakladatelství řeklo ano a jdeme dál v procesu.
5. Nakladatel už s tím opravdu třese
Takže nakladatel zahořel touhou náš rukopis vydat, sepsali jsme smlouvu, a… jo, jde se zase makat. V běžném procesu je obvykle čekací doba na vydání knihy půl roku až dva roky od přijetí knihy nakladatelem.
Smlouva je sepsaná, tak jde se pracovat. Kniha musí projít redakcí a korekturami. Autorovi se klidně může stát, že nakladatel bude chtít nějaké pasáže změnit, něco přidat, nebo naopak vyškrtnout. Může se stát, že nakladatel požaduje přepsání celých částí knihy. Autor na to může, nebo nemusí přistoupit, ale pokud nepřistoupí, hrozí, že nakladatel odstoupí od smlouvy a knihu nevydá.
Mě tenhle proces teď čeká s knihou Pod magnolií – s nakladatelkou jsme se domluvily, že v knize provedu nějaké drobné změny, ale mám radost, že nejde o žádné zásadní věci, jen kosmetiku. A i když kniha prošla redakcí a korekturou, bude ji čekat znovu i toto kolečko.
6. Už se to rodí
Když jsou redakce/korektury hotové, přichází ta nejhezčí část – sazba a obálka. Znám to hlavně z pohledu grafika – z obyčejného wordu se stává kniha, sice zatím jen v elektronické podobě, ale už je to kniha, tak jak bude vypadat ve skutečnosti. Často tento proces vyvolává úžas. Zalomený text se musí znovu opravit, protože díky zlomu často vylezou chyby, na které se zapomnělo.
Hodně autorů jde do procesu vydání knihy s tím, že má vymyšlenou obálku. Případně ke knize ilustrace, tak to ale obvykle nefunguje. S ilustracemi má autor možnost přijít u dětské knihy, kde jsou nedílnou součástí textu, ale i tak může nakladatel říct ne.
Tady je nutné pochopit, že obálka je marketingový nástroj nakladatele, je to to, co čtenář jako první uvidí a má dva účely – nalákat tu správnou cílovou skupinu a přimět ji, aby po knize sáhla. Autor je málokdy zdatný grafik, a ještě častěji ne úplně zdatný marketér. Proto by nakladatel, pokud je zavedený měl přesně vědět, jak oslovit svého čtenáře a je v jeho zájmu, aby se kniha prodávala, protože do ní investuje velké peníze. A obálka je jedním z nejsilnějších nástrojů, jak to dokázat. Mnoho nakladatelství ale dokáže autorovi vyjít vstříc a jeho připomínky berou na vědomí. Všechno je o vzájemné dohodě.
7. Hotovo? Alou do tisku!
Hurá, jsme s cílové rovince!
Kniha odletěla do tiskárny a z ní přijede krásná vytištěná kráska, kterou si autor může konečně pochovat, očichat, pokřtít a postavit si ji na poličku.
Moc se na ten pocit těším.
A bych to uvedla na pravou míru, aby to nevypadalo, že si stěžuji, tak to není. Beru situaci tak jak je. Za dobu, co se pohybuji mezi lierárními autory, se situace změnila k lepšímu. Nakldatelé jsou ochotnější vydávat původní české knihy a mnozí se dokonce naučili i odpovídat na nábídku rukopisu a nebo zavedli systémy pro přijímání rukopisů.
A co dál?
Vydáním to nekončí, spíš začíná, ale o tom zase někdy příště.
Tušil, nebo tušila jsi, jak vlastně vznikají knihy? Překvapilo tě něco?
Zkoušel jsi někdy knihu vydat? A jak to dopadlo?
0 komentáøù