Konečně jsem dokončila úpravy svého románu Šelma a trvalo mi to dlouhých deset let od chvíle, kdy jsem založila první soubor s první kapitoloou. Přiznávám, je to konec, který už jsem jednou napsala, vlastně jsem se k němu vrátila a jen jsem ho upravila. Je stejný, jako byl v první verzi, jen jsem ho vzhledem k vývoji postav a logice příběhu musela trochu lépe naroubovat a doladit. Přesto je pro mě důležitý, jako milník, který se váže ke každémui příběhu, který jsem napsala.
A tak mě napadlo se trochu zamyslet nad tím, jak to vlastně s konci knih je.
Knihy končí šťastně, smutně, některé mají konec otevřený, jiné uzavřený. Ale ať jde o samostatnou knihu, nebo sérii, jedno je jisté – jednou skončit musí. A na autorovi je, aby vymyslel, jak příběh vlastně uzavřít. Jak nejlépe je otázka za bludišťáka.
A jak by tedy podle mě měl vypadat ideální konec?
- Měl by být přirozeným vyústěním příběhu.
- Měl by ve čtenáři něco zanechat (myslím, že žádný autor nechce, aby čtenář chvíli po dočtení knihy nevěděl, o čem vlastně byla).
Autoři se řídí (nebo měli by se řídit) tím, že začátek knihy by měl zaujmout a navnadit čtenáře, aby četl dál. A konec by v něm měl něco zanechat, uzavřít příběh.
Jako čtenář jsem se setkala s mnoha konci knih. Nepreferuji ani dobré, ani špatné konce, stejně jako mi nevadí ty otevřené, pokud ovšem autor alespoň některé dějové linky uzavře. Co je ale pro mě opravdu zásadní – to, aby konec k příběhu seděl a to neznamená, že kniha nutně musí skončit tak, jak očekávám. Naopak, jsem ráda, za každou knihu, která skončí jinak, než očekávám (a těch je opravdu málo). Naopak nejhorší varianta je pro mě konec, který křičí, že ho autor odflákl, nevěděl si s ním rady, nebo nevyužil potenciálu, který příběh nabízel.
Miluji knihy, kdy po dočtení jen zůstanu zírat na prázdnou stránku a mám potřebu nechat všechno doznít. Takovou knihou je pro mě třeba Orwelovo 1984 (z toho konce mě mrazí dodnes), Zelená míle od Kinga, nebo třeba Krysař od Viktora Dyka.
A jako autor?
To, jaké konce mám v oblibě jako autor myslím nejlépe ilustruje odpověď mojí kamarádky, když jsem jí oznámila, že v právě plánovaném díle míním napsat čistokrevný „hepáč“:
„A jak si představuješ hepáč? Že všichni umřou šťastný?“
A nakonec ten zmíněný příběh dočetla až po dlouhém přemlouvání, protože mi nevěřila, že to opravdu ještě může skončit dobře.
Řadím se mezi neúprosné autory. Ne že bych svým postavám šťastný konec nepřála, na to je mám moc ráda, ale málokdy jim opravdu dobrý konec dám. A když už ho mám v plánu, musí si ho zasloužit, a přežít všechno, co jim postavím do cesty.
Při psaní ráda testuju hranice – své, svých postav a dost často i čtenářů.
- Co všechno jsem vlastně ještě schopná napsat?
- A co všechno dokážou mé postavy?
- K čemu je dokážu dohnat a dotlačit?
- Jaké to na nich zanechá následky?
- A co ještě je schopný snést čtenář?
Vím, že mezi čtenáři jsou spíš oblíbené šťastné konce. Ale já nechodím čtenářům naproti. Píšu tak, jak mi to přichází, bez marketingových plánů a bez snahy se komukoliv zavděčit. A kdyby někdo chtěl konec mého příběhu změnit, pravděpodobně bych to neudělala, pokud by mi příběh tak jak je dával logiku.
Už když začínám psát, mívám začátek a konec příběhu vymyšlený. Prostor mezi začátkem a koncem je pro mě bývá volným manévrovacím prostorem. Mívám namyšlené základní body a zvraty – kam chci postavy dovést a čím si mají projít, ale to jak se to stane a co bude mezi tím nechávám hodně na postavách a na tom jak se mi aktuálně vyvíjí děj.
Ale konec je pro mě zásadní, je to bod, do kterého celý příběh směřuji a protože vím, jak skončí, mám nad ním kontrolu, nemůže se mi úplně vymknout z rukou a i když mi naroste do šířky (což se mi stává poměrně často) stále vím, co od něj chci.
Mezi autory se vžilo označení způsobu práce architekt, nebo zahradník. Většina autorů je ale tak trochu mezi, a to jsem i já. Nejsem čistý architekt – tedy nemám příběh rozvržený do osnovy do detailů, protože potřebuju prostor pro tvůrčí práci, ale na druhou nejsem ani zahradník, abych nějak začala a čekala kam mi to poroste a co z toho nakonec vyroste. A konec vždy patří k tomu, co vím už než začnu psát.
A co ty? Jaké konce tě baví? Jsou nějaké, které ti vadí?
A co konkrétní knihy? Je nějaká, která skončila tak, že ti to uvízlo v paměti?
Napiš mi komentář!
A já se budu těšit zase příště napočtenou!
S láskou
Máta
0 komentáøù