Frontier je městečko na amerických pláních – zapadákov uprostřed ničeho, odkud je to dva dny koňmo do nejbližší civilizace. Žijí zde buď lidé, kteří před lety hledali nové příležitosti a svoje živobytí uprostřed divočiny si vydobyli vlastníma rukama, nebo lidé, kteří před něčím utíkají. A tady, na malém písečku uzavřené komunity, kde se zná každý s každým, se potkávají příběhy místního šerifa Kalea Halla, jeho rodiny a zástupců, Pettersonových – mladých farmářů, kteří se přistěhovali na jednu z farem v okolí a Matthewa Hoardbeasta, rančera a koňáka, který žije na hranici indiánského území.

V okolí městečka už roky řádí podivné krvelačné zvíře, pro které není problém skolit dorostlého býka. Jenže jedné bezměsíčné noci se mu do cesty připlete ambiciózní indiánský chlapec a nechtěně spustí něco, co se plíživě vkrade do života všech.

Žánr: Western s prvky fantasy

Ukázka: digitální ve formátu pdf, epub, mobi
Rozsah: 35 stran

V USA ve Wyomingu – dva dny jízdy na koni na sever od Chayenne. Městečko Frontier je smyšlené, nikdy neexistovalo.

V 80. letech 19. století – dvacet let po skončení občanské války, patnáct po dokončení transkontinentální železnice. V době, kdy vrcholily indiánské války a většina Indiánů už byla z plání vytlačena do rezervací.

V první řadě o lidech (i když v jednom případě ne až tak docela) a jejich příbězích, vztazích a životě v nelehké době. O těch nedokonalých, kteří chybují a jejich chyby mají následky. A o jednom prokletí, které se táhne stovky let, a po staletích se vymkne z pod kontroly.

Nečekej ale romantický klasický western, ten je to totiž hlavně díky prostředí, ale to ostatní včetně charakterů postav jsem se snažila postavit mnohem realističtěji.

Měl pocit, že vystoupil na poslední příčku žebříku pod šibenicí, na němž odjakživa balancoval. Smyčka rodinného prokletí, dosud lákavě se pohupující nad jeho hlavou, se pomalu, něžně otírala o jeho hrdlo. Sunula se po kůži, jako by se s ním mazlila tak, jak jen dokáže být něžný konopný provaz, než ho naposledy připraví o dech. Stačilo se jen zhoupnout. Příliš dobře si uvědomoval, že teď už nad bestií nemá žádnou, ani mizivou kontrolu. Kdy se jeho život smrskne jen na jednu jedinou potřebu? Lidskou krev?

V současnosti probíhá betačtení a revize celé trilogie.

Zástupce šerifa Stephen Davis seděl v kanceláři a opuchlýma uslzenýma očima zíral na hrnek kávy, kolem kterého poletovala otravně bzučící moucha. V krku ho pálilo čím dál tím víc, měl ucpaný nos a v hlavě mu hučelo. Včera nevydržel ani v salonu. Vrátil se brzy, ale náladu měl pod psa, a aniž by chtěl, choval se doma jako hovado. Teď mu to bylo líto.

Promnul si modřinu pod okem a s odporem se napil, když někdo zaklepal na rám otevřených dveří.

Zvedl pohled a snažil se tvářit použitelně. Ale naučený výraz akceschopného muže mu stekl z obličeje, jakmile zahlédl světlovlasého mladíka. V rukou muchlal svůj klobouk a nejistě škubl koutkem rtů. Rychle uhnul pohledem a sklonil hlavu. Do prdele! Tohle mu tak ještě scházelo!

„Ahoj, brácho.“

Šelma je příběh, na kterém pracuji více než deset let. Jde buď o rozsáhlý román, nebo trilogii (podle toho, jak ho kdo bude chtít vydat).

První draft

Psala jsem ho dva a půl roku, a publikovala jsem ho na pokračování na webech, ale právě v průběhu psaní tohoto románu jsem si uvědomila, že mě publikace na pokračování vlastně omezuje a místo abych rovnou šla psát další kapitolu, potřebuji tu stávající opravit, zařídit jí korekturu a publikovat. Rozptylovalo mě to od psaní. A také mi došlo, že i když text prošel základní korekturou, je ještě syrový – je to první draft, který potřebuje ještě ležet a upravit, než ho pošlu mezi lidi.

Když jsem první verzi Šelmy dopsala měla už 1000 normostran. Jenže když jsem konečně došla na konec, tak jsem zjistila, že mi tam něco chybí – krom hlavní linky, která se točila kolem Matthewa Hoardbeasta, mi tam chybělo vybudované širší okolí. Na konci jsem všechno nějak poslepovala, aby to fungovalo a on-line čtenáři, kteří mi ještě zůstali, dostali co si zaslouží, ale už v té době jsem se rozhodla román rozšířit o další linky, které jsem načrtla na konci.

Následné úpravy

Tak jsem se rovnou pustila do úprav – jednak do budování okolí, které také slouží k naředění jinak hodně těžké a pomalu se rozvíjející linky Mattheva. Tehdy vznikly ze střípků na konci konzistentní postavy a vlastně celé městečko Frontier, kam tě další linky zavedou. Ustálily se charaktery dalších důležitých postav – šerifa Kalea Halla, jeho bratra Paula, manželky Dorothy a Paulovy přítelkyně Katie. Přibyl zástupce šerifa Stephen Davis, jeho žena Sara, šerif ve výslužbě Jeremy Harper a jeho žena, porodní bába a léčitelka Rose a další postavy z města a jeho okolí. Stejně tak jsem mohla rozvinout jejich vztahy, kde každý řeší nějaké osobní problémy a zároveň musí řešit těžkosti, které se jich dotýkají všech. Svůj prostor také dostali Beth a Thomas Pettersonovi, noví majitelé farmy, která sousedí s Matthewem Hoardbeastem.

Rozdělení na více dílů

Přišel také nápad rozdělit text na více dílů, hlavně kvůli pozdějšímu vydání – tak rozsáhlý rukopis bych mohla mít problém udat nakladateli. Původně jsem zamýšlela pentalogii, ale pak do hry vstoupil můj spisovatelský kolega a kamarád Pavel Mondschein. Díky jeho poznámkám a ochotě se mi ze Šelmy podařilo vysekat něco pořádného. Nakonec vznikla trilogie, kdy na sebe jednotlivé díly navazují, ale zároveň v nich postavy řeší samostatné dílčí zápletky, než se na konci všechny příběhy střetnou.

Došla až k němu a když jí položil dlaně na boky, propletla mu prsty do vlasů. „Co se stalo?“ zeptala se znovu a bez kliček.

Thomas ji ale jemně odstrčil a vstal. Beth nesouhlasně pozorovala, jak si nalil bylinkový čaj. „Je to kvůli tomu mrtvému? To tě trápí?“

To, že má pravdu poznala podle toho, jak jeho široká ramena ztuhla. Neřekl ale nic.

„Thomasi,“ došla k němu, opřela se čelem o jeho záda a objala ho kolem pasu. „Ničeho se nemusíš bát.“

On se ale vyprostil z jejího sevření a otočil se k ní čelem. „Vím, co dělám, Beth. Věř mi, nechci o vás přijít.“

Jeho žena se na něj usmála. „Nepřijdeš, slibuju. Nechystám se umírat, ale rodit děti a žít na věky věků, s tebou a s nimi.“ Mazlivě si pohladila si bříško pod šaty.

Thomas se na ni ale zamračil. „Nebuď blázen. Nikdy nevíš, co se může stát. My se na to můžeme jen připravit. Jen tak můžeme přežit.“

Beth zvážněla. „Co tím myslíš?“ zeptala se ostřeji, než chtěla, ale to, co říkal, se jí ani trochu nelíbilo.

Druhá fáze psaní – tedy doplnění vedlejších linek a příběhů je v tuto chvíli dokončená, román je kopletní a v té podobě v jaké ho chci. Prošel prvním kolem betačtení a následných revizí a teď ho u sebe mají další betačtenáři.

Druhá fáze psaní – tedy doplnění vedlejších linek a příběhů je v tuto chvíli dokončená, román je kopletní a v té podobě v jaké ho chci. Prošel prvním kolem betačtení a následných revizí a teď ho u sebe mají další betačtenáři.

Až proběhne druhé kolo betačtení a následné ravize, ráda bych celou serii ráda nabídla nakladateli.

Statný dobře rostlý hnědák klidně stál, když ho čistil, kontroloval mu kopyta, nechal se osedlat i nauzdit. Matthew ještě na hrušku sedla pověsil stočený pastevecký bič a zavedl ho do ohrady, kde konečně nasedl. Valach se ani nepohnul, dokud ho nepobídl do kroku a když se trochu rozhýbal, tak do klusu. Slunce se do něj opíralo, hřálo i přes košili.

Poslouchal pravidelné dusání kopyt, vrzání sedla a jeho rty se bezděčně roztáhly do náznaku úsměvu. Nikde mu nebylo líp než při práci.

Nechal ho ještě chvíli klusat, než zasedl hluboko do sedla, přitáhl otěže. „Hou,“ promluvil na koně a on téměř na místě zastavil. Lehce se jednou otěží dotkl jeho krku a vedl ho tak, aby se otočil kolem zádě, než ho znovu pobídl razantněji. Lehkým cvalem obešel ohradu, nakonec přitáhl otěž a nechal ho zpomalit do klusu.

Pravidelný rytmický pohyb ukrajoval čas, který kolem něj neměnně plynul. Nevnímal ho, stejně jako všechno, co bylo za hranicí ohrady. Soustředil se na práci, nevšímal si ničeho, jen koně, který ochotně reagoval na každý jeho pohyb.

Postupně ho nechal projít malé kruhy, pravidelné osmičky. Obyčejná jednoduchá rozcvička, pro něj i pro zvíře, aby se protáhli po dlouhé zahálce, než mohli pokročit k další práci.

Klus, cval, prudké zastavení. Dutý dopad kopyt na prašnou půdu, pod nimi se zvedl obláček prachu.

Chvilka klidu, než znovu pobídl koně do kroku. Další zastavení, několik kroků zpět, otočka kolem zádi, odskok do cvalu.

Spokojeně se usmál. Čas, který tomu zvířeti věnoval, nebyl zbytečný.

Ještě jednou nechal koně oběhnout ohradu, než ho navedl do středu, kde zastavil. Sundal z hrušky bič a nechal jeho konec volně spadnout k nohám. Lehce přitáhl otěže, roztočil bič a práskl do vzduchu.

Kůň nervózně trhl hlavou a ustoupil o krok.

„Ššššš… klid, chlapče…“ promluvil na něj konejšivě, poplácal ho po krku. Počkal, dokud se neuklidnil, než znovu roztočil bič.

Další ostré prásknutí proťalo vzduch. Kůň znovu trhl hlavou, ale zůstal stát. Matthew se pousmál a práskl ještě několikrát, dokud nestál úplně v klidu. Spokojeně ho poplácal po krku. Smotal bič, vrátil ho na hrušku sedla a nechal koně znovu projít všechny chody, obraty a pak zopakoval práci.

Když skončil, po spáncích pod kloboukem mu stékaly kapky potu a jeho zraněním zesláblé tělo žádalo odpočinek.

Ano je. Jelikož nežiju v jeskyni, tak moc dobře vím, že za dobu, co jsem román psala, vyšly dvě knihy se stejným názvem (překladová od A. Maina a česká od F. Šmehlíka, která dostala žánrovou cenu Magnesia Litera). Vím tedy, že bude nutné knihu, nebo knihy, přejmenovat, ale já toho teď nejsem schopná – už téměř deset let žiji se svojí Šelmou a nedokážu o ní uvažovat jinak. Proto nový název plně přenechám budoucímu nakladateli.

Bylo toho hodně – jednak trpělivosti. Napsat tak rozsáhlé dílo není vůbec jednoduché a někdy bylo opravdu těžké se k němu vrátit, ať už z pracovních, nebo jiných důvodů. Mnohokrát jsem s tím vším chtěla praštit. Přišlo mi to celé na houby a vlastně mě to strašně štvalo, ale nakonec mě moje postavy stejně ukecaly, bych se vrátila a jejich už jednou ukončené příběhy dotáhla do konce. A ať si říkám co chci, stejně ten příběh miluju, jako všechny ostatní, ale Šelma je pro mě ten, se kterým jsem strávila nejvíc času a který mě nejvíc naučil.

Po autorské stránce jsem hodně vyzrála. Naučila jsem se intenzivně škrtat, a tak strašně neokecávat, jako jsem to dělala dřív. Naučila jsem se lépe pracovat s postavami a jejich příběhy a také se mi konečně podařilo uvést do praxe heslo, že méně je někdy více.

Kale, Gregory Wolker a John Davis leželi v trávě, sledovali dění v ohradě s dobytkem a čekali na vhodný okamžik. Bill s Harperem měli na starosti muže u ohniště.

Jeden z mužů právě chytil do lasa mladého býčka, který se zuřivě bránil, jeho kůň na něj ale nestačil, proto i ostatní roztočili lasa, aby mu pomohli.

„Až ho budou mít všichni na lase, tak to spustíme,“ sykl Kale a ohlédl se na Davise a po něm na Wolkera.

Davis si protřel nos a zamračil se. „Nejdřív bysme ale měli sejmout toho bejka, jestli nechceš, aby tam zbyly jatka, co říkáš Gregory?“

Wolker jen souhlasně zabručel, i když mu nebylo po chuti, že přijde o tak pěkný mladý kus. Kale přimhouřil oči. Sledoval, jak jeden z mužů chytil do lasa býkovu zadní nohu, bleskově ho omotal kolem hrušky a jeho kůň se zapřel proti tahu. „Zvládne ho někdo z vás odstřelit?“

„Moje stará dobrá kamarádka sejme i bizona, tenhle kousek nebude problém.“

Kale mu nemusel vidět do obličeje, aby poznal, že se Davis samolibě usmívá. „Dobrá, připravte se.“

Všichni tři muži odjistili zbraně a zamířili.

Poslední smyčka lasa se stáhla kolem býkovy přední nohy, zvíře vztekle zaryčelo a vyskočilo, ale kůň rychle ustoupil, zapřel se celou vahou do provazu a býk padl na zem.

„Pal!“ sykl Kale a jako první stiskl spoušť. Těsně za prvním výstřelem následovaly další dva. Jeden z mužů vykřikl a prohnul se, v jeho zádech zůstala velká díra, když se sesul ze sedla. Býk zařval vzepřel se, ale vzápětí umlkl a padl pod Davisovou přesnou ranou. Dalšího z mužů vyhodila ze sedla rána z Wolkerovy brokovnice. Koně poplašeně zařehtali a škubli sebou, ale lasa uvázaná kolem hrušek jejich sedel je nenechala utéct.

Kale se zvedl do kleku, aby se mu lépe mířilo a znovu natáhl mechaniku pušky. Davis dobíjel a Wolker znovu vystřelil, ale minul.

Zloděj, který ještě držel v ruce rozpálené značkovací železo, rychle nakopl jednu ze svítilen. Padla do trávy a zhasla. Rozeběhl k nedalekému stromu, po cestě ale povalil kýbl plný žhavého uhlí, ve které se nahřívala železa, pak štěkla Davisova velká lovecká puška a muž zařval bolestí a s prostřeleným stehnem se zkroutil do trávy.

Světla na prostranství ubylo. Muž, který dosud seděl na koni rychle odmotal laso, otočil ho, aby se dostal do stínu a vytáhl revolver. Ale dřív, než se stihl rozkoukat, Kale ho zastřelil.

Krávy poplašeně bučely a tísnily se k sobě. Od rozsypaného uhlí a lucerny chytila okolní tráva. Nedaleko se ozval další výstřel. Davis znovu zamířil, aby zabil muže, který se snažil odplazit od rozsypaného uhlí a teď na něj bylo dobře vidět.

„Ne, živej se nám hodí víc,“ sykl na něj Kale.

Wolker už se zvedl a rozeběhl se k ohradě, aby co nejdřív uhasil oheň, krávy i uvázaní koně se začínali plašit. Kale ho těsně následoval, ale zraněný muž vytáhl revolver. Zaklel a zamířil na něj. Ale dřív, než stihl vystřelit, znovu práskla Davisova puška a on padl s rozhozenýma rukama na zem.

Zatímco si Wolker strhl kabát a začal jím udusávat oheň, Kale obezřetně sledoval okolí, aby ho mohl v případě potřeby krýt. Nezdálo se mu to, někde by tu měl být ještě jeden.

U polorozpadlého domu práskl další výstřel, pak bylo ticho.

Davis se přidal k Wolkerovi a podařilo se jim společnými silami udržet oheň pod kontrolou. Kale byl ale stále ve střehu, nesklonil zbraň.