Na vysokém skalním suku se rozkládá rozlehlá poustevna. Dole pod ní klokotá život, ale nahoře vládne klid a ticho. A právě tady žije Jáchym, muž, který hledá vykoupení a zapomnění ani ne tak ve služně Bohu, jako v důvěrném poutu s místní hraběnkou.

Nedaleko, na samotě žije Iska. Ta nečekaně přijde o babičku – svou jedinou žijící příbuznou, která ji vychovala. Čeká ji rozhodnutí, co s ní bude dál. Odejde odtud, tak jak žádala její babička, nebo zůstane a převezme od ní její úděl vesnické léčitelky? A dokáže odhalit tajemství své minulosti, když jediný člověk, který by jí mohl pomoct je nepřístupný a chladný poustevník?

Žánr: Historický román

Příběh se odehrává v obci, která se dnes jmenuje Sloup v Čechách. Dříve se jmenoval Bürkenstein. Leží nedaleko města Nový Bor, v okrese Česká Lípa, v Libereckém kraji.

Je zasazený do poloviny 18. století, do doby, kdy Sloupské panství vlastnil Josef Jan Maxmilián Kinský.

Román zatím není dokončený

Hotovo:

Ani jeden z nich nepromluvil, stáli jako v němém souboji sami se sebou. Jáchym sevřel ruce za zády. Jeho vědomí říkalo stále stejně nahlas, že to je nemožné, ale v podvědomí neodbytně sílil hlásek, který mu našeptával, že ji zná.

V Isčně mysli se rval vztek a odpor se zvědavostí. Zírala na Jáchyma, který nehybně stál ne skále nad ní a pozoroval ji jako jestřáb co se každou chvíli vrhne na svou kořist. V jeho tvrdém obličeji se nepohnul ani sval. Měla chuť na něj vykřičet všechen smutek a odpor, ale pod jeho přísným pohledem nedokázala vyslovit ani hlásku. Nedokázala mu spílat, ani se ptát a duté ticho kolem nich bylo tak hluboké, jak kdyby je někdo uzavřel do neprodyšné nádoby a zaklapl víko.

Jáchymovi příliš rychle došel dech, který nechtěně zadržoval. Až když se syčivě nadechl, dokázal dostat svoje myšlenky pod kontrolu. Uvědomil si, že jen stojí a civí na to děvče, aniž by dokázal pochopit, jestli je skutečná, nebo jen jeden z přízraků. Ani ona se nehýbala a neuhnula pohledem.

Polkl, aby si konečně uvolnil stažené hrdlo. „Co chceš?“ zachraptěl nakonec a jeho hlas zněl v dutém tichu jako šlehnutí biče.

Iska stiskla ruce v pěst a zachvěla se, ale tvářila se stále stejně vzpurně. „Babička zemřela,“ chtěla, aby její hlas zněl odmítavě a tvrdě jako ten Jáchymův, ale spíš připomínal zakňučení štěněte.

Jáchym jen přimhouřil oči, ale neuhnul pohledem a Iska v jeho tváři nedokázala přečíst jediné hnutí mysli. Jeho slova vyzněla stejně prázdně: „Ať jí Bůh dopřeje klid.“

Naprázdno otevřela ústa. Chtěla něco říct, jeho očividná netečnost ji dráždila. Neprojevil jediný pocit. Ani střípek smutku, účasti, čehokoliv, co by napovědělo, že mu na Gretel někdy záleželo, že mu záleželo na ní a na životě, který podle babičky zachránil. Jenže nic takového na něm neviděla, jen tvrdou nepřístupnou tvář a oči, které ji sledovaly tak upřeně, až jí běhal mráz po zádech. Chtěla se ptát, ale nedokázala ze sebe vynutit ani hlásku. Polkla, znovu otevřela ústa, ale hlas se ztratil.

„Co ještě chceš?“ Jáchym si všiml, jak dívka znervózněla, přestože se stále snažila tvářit odhodlaně a vzpurně. Pevněji do sebe zaklesl ruce, které svíral za zády.

Iska ale nakonec sklopila hlavu, věděla, že se nedokáže na nic zeptat, nedokáže mu vykřičet do tváře svůj vztek a odpor tak, jak si to mnohokrát představovala. Jediné, co by dokázala bylo utéct před jeho pohledem zpátky do bezpečí pod skálu. „Jen jsem… vám to chtěla říct. Měla bych jít,“ vykoktala strnule, než znovu nejistě vzhlédla.

Jáchym sklopil pohled a kývl hlavou. „Bůh tě provázej… dítě,.“ jeho pevný hlas ale u posledního slova viditelně zaškobrtl, jak kdyby se mu zarazilo v krku a mínilo ho udusit. Polkl, a aniž by se ještě na děvče podíval, otočil se k ní zády a rychle odešel.

Iska ještě chvíli mlčky pozorovala místo, kde do té doby stál, ale pak se objala rukama a rychle vykročila ke schodům. Chtěla být co nejdřív pryč.

Skoro nevnímala cestu po schodech z poustevny a až když došla na vozovou cestu, zastavila se a vzhlédla k vrcholu skály tyčícímu se nad její hlavou. Na jejím okraji stál Jáchym a z výšky ji pozoroval. I přes tu dálku znovu cítila sílu jeho pohledu. Odvrátila se, sklopila hlavu mezi ramena a rychle vykročila k vesnici. I když její otázky zůstaly nezodpovězené, věděla že se sem už nevrátí a vůbec poprvé začala přemýšlet nad tím, o co jí na smrtelné posteli žádala babička – nad odchodem odtud.

Choulila se do šálu a vyhýbala se nejzablácenějším místům a kalužím, aby si nenabrala do bot. A na tváře se jí vykutálely první slzy. Netušila, proč pláče, možná pro zmařenou šanci dozvědět se víc o sobě. Znovu si připadala ztracená a sama. Možná doufala, že ji Jáchym přijme srdečněji a všechno jí vysvětlí. Jenže on byl stejný jako ta skála, na které žil. Stejně chladný, tvrdý a nepřístupný.

Potáhla nosem a rychle si setřela slzy.

Poustevník Jáchym a mladičká léčitelka Iska nejsou jediní, kolem koho se příběh točí. Do děje zásadně vstoupí i optik Stefan Gersten, který u hraběte Kinského hledá práci a díky němu se podíváme i na zámek, do života panstva i služebnictva, který není tak idylický, jak by se na první pohled mohl zdát. S Isčiný životem zamíchají nejen poslední slova její umírající babičky, ale také kovářský tovaryš Hans, a nakonec i setkání s Jáchymem. A ve Sloupu se objeví podivná nemoc, která zabíjí hlavně děti.

V románu opět spřádám síť vztahů, událostí a příběhů z minulosti i přítomnosti, které se potkávají a zase rozcházejí, aby mohly dojít až tam, kam jsem si usmyslela.

Slunce už bylo poměrně vysoko a Jáchym zrovna odhazoval sníh z ochozu s křížovou cestou, když periferním viděním zaznamenal pohyb. Ohlédl se a sledoval, jak jeho nečekaný návštěvník vyšel na skalní terasu. Viditelně kulhal a zimomřivě se choulil do kabátu. Jáchym věděl, že ho stejně jako každého, kdo sem přišel uchvátil výhled. Některým, jako byla hraběnka, se nikdy neomrzel, pro něj ale byl něčím, co roky doprovázelo jeho život, den co den, pokaždé jiný a přece stejný. Život tam dole byl tak vzdálený a stejně tak na dosah ruky, možná proto tu kdysi zůstal, napůl cesty mezi životem a smrtí.

Ještě chvilku muže sledoval a když se nehýbal, vrátil se k práci, ze které ho ale za chvíli vyrušil chraplavý hlas následovaný záchvatem kašle: „Děkuju… za pomoc.“

Jáchym se ohlédl a až teď si svého hosta mohl zběžně prohlédnout na denním světle. Přerostlé světlé vlasy měl rozcuchané a ledabyle svázané do ohonu, byl zarostlý, ale nemohl být starší, než třicet let. Ošumělý kabát, jehož ohmatané klopy se viditelně třepily, mu byl trochu velký. Nejspíš nedávno výrazně zhubl, nebo ho od někoho koupil, ale očividné bylo, že je na cestě už dlouho. I přesto, že se hrbil a choulil do sebe, aby se zahřál, byl vysoký. Věděl, že stejně jako přišel zase odejde, jako každý. V odpověď na jeho poděkování jen kývl a otočil se zpět k práci.

„Jsem Stefan Gersten, chtěl jsem dojít do Bürksteina, ale ztratil jsem se. Kdybys mi nepomohl, asi bys mě našel až na jaře,“ promluvil znovu chraplavě.

Jáchym neměl náladu na rozhovory, ale když se mlčení nepříjemně prodlužovalo, ohlédl se. „Pomoc poutníkům je křesťanská povinnost. Poustevníkův kámen je pro každého otevřený. Měl by ses vrátit do tepla.“ Pak se znovu obrátil k práci.

Sloup jsem poprvé navštívila v sedmé třídě na výtvarném soustředění se školou a poté za stejným účelem ještě dvakrát. Už tenkrát jsem si ho zamilovala, a to nejen poustevnu a její genius loci, ale i samotnou obec a její okolí. S rodinou tam pravidelně jezdíme na výlet a z jedné této návštěvy jsem si i odnesla nápad na příběh, který sice nakonec vypadá úplně jinak a narostl mi do mnohem větší šířky, než jsem čekala, ale víte co? Vlastně mi to nevadí.

Ještě chvíli mlčky stála a zírala tím směrem se zarputile stisknutými rty, pak se ale odvrátila a rozeběhla se přes les, co mokrý sníh a členitý terén dovolily. Potřebovala si vyvětrat hlavu a s těžkým nebem, jak kdyby na ni padaly všechny chmurné myšlenky.

Jenže když už byla na dohled chalupy, strnula a rychle se schovala za strom. Opřela se o něj a zhluboka oddechovala, aby uklidila rozbouřenou krev i dech. Až po chvíli znovu opatrně vyhlédla zpoza kmenu a tentokrát se nemýlila, nebyla to vidina. Před chalupou někdo stál. Opíral se o stěnu a nehybně zíral na špičky svých bot.

Začínalo se šeřit v brzkém soumraku nedokázala odhadnout kdo to je. Od babiččiny smrti tu krom kovářského pacholka Hanse nikdo nebyl a ona si celou dobu zvykala na svou samotu. Jenže dřív nebo později se někdo objevit musel, nejspíš jen potřeboval pomoc. Znovu se schovala za kmen a zhluboka se nadechla a až pak opatrně vyšla k chalupě. Potlačovala strach, který se jí kroutil kolem žaludku.

Jak se blížila, její nečekaný host si jí všiml a postavil se rovně. Iska ho poznala ještě, než došla až k němu a strach povolil.

„Guten Abend!“ pozdravil ji Hans a nesměle se usmál.

„Dobrý večer,“ odpověděla mu a zastavila se na dva kroky od něj. Stál mezi ní a dveřmi. „Co pro tebe můžu udělat?“ i když němčině dobře rozuměla, mluvila tak jen když to bylo nutné a pamatovala si, že Hans česky rozuměl.

Postavy poustevníka Jáchyma a optika Stefana Gerstena jsou velmi volně inspirované reálnými historickými postavami, ale opravdu jen velmi volně. Jejich charaktery jsem vystavěla tak, aby se hodily do příběhu. Jedinou skutečnu postavou je Josef Jan Maxmilián Kinský, kterého jsem si ale přizpůsobila k obrazu svému a dala mu takové vlastnosti, které si myslím, že mohl mít. Jestli takový doopravdy byl netuším.

Všechny ostatní postavy a jejich příběhy jsou smyšlené a neopírají se o žádné reálné osobnosti ani události. Nicméně období, které popisuji – tedy bouřlivý rozvoj samotné obce a jejího okolí pod taktovkou hraběte vychází z reálné historie. Sloup v této době doopravdy nabyl značného významu a bylo to právě díky šikovnosti a obchodnímu duchu jeho majitele.

„Nuže, zůstali jsme sami, pane Gerstene. Bude vám vadit, když si udělám pohodlí?“

„Vůbec ne,“ zavrtěl Stefan hlavou. Když si hrabě sundal kabátec, pohodlně se usadil v křesle a pokynul mu k protějšímu. Stefan místo přijal. Muž si ho dlouho zkoumavě prohlížel a on neuhnul pohledem.

„Slyšel jsem, že jste mě vyhledal,“ začal pomalu hrabě a napil se ze svojí sklenky.

„Ano, milosti, to je pravda.“

„Proč?“

Stefan se na chviličku odmlčel, aby si rozmyslel odpověď, věděl, že záleží na každém jeho slovu. „Protože o vás všichni mluví jako o muži, který podporuje řemeslníky a ocení dobrou práci.“

Hrabě z něj nespouštěl pohled, pak mu škubl koutek rtů v úsměvu, ale pronikavé oči zůstávaly stejně pozorné. „Ano, to se o mně říká, stejně jako se o mně mluví jako o dobrodinci, příteli lůzy a někdy také o socialistovi.“

„Myslím, že nejlepší je, posoudit člověka sám. Že podporujete řemeslo a vaše panství vzkvétá je holý fakt, ostatní jsou jen domněnky a soudy lidí,“ pousmál se Stefan.

Hrabě si ho ještě chvíli prohlížel, pak si dolil do sklenky koňak a opřel se do křesla, než se ušklíbl. „Lidé toho namluví.“