1.

„Fabiene…“

Nesnáším to jméno! Sundám další poličku, opřu ji do kouta a snažím se dělat, že babi z vedlejšího pokoje neslyším. Potím se jak vůl, je vedro, ale stejně makám dál. Je v tom něco nostalgickýho, jestli se to tak o likvidaci rodinnýho dědictví dá říct. Jen se mi nějak nechce babi poslouchat, možná aby mi to nebylo líto.

„Fabiene!“

Teď už to na to, že jsem ji neslyšel, neuhraju. Otřu si pot z čela do pracovní rukavice a projdu chodbou. Čeká na mě v salonu, v kolečkovým křesle. Vždycky byla dáma a i teď je, jen z minulýho století. Všichni víme, že už tady dlouho nebude, i ona sama. Proto se stěhuje z tohohle domu a můžeme se pustit do přestavby.

Táta je architekt. Vždycky jsem se motal kolem jeho práce a teď mě k tomu přizval. Oba počítáme s tím, že půjdu v jeho šlépějích, a tady může zkusit, co ve mně je. Jen… nedokážu si tu divnou lítost vysvětlit. Jako kdyby tím něco skončilo.

„Fabien Lawrence Whitefield, toho jména první. On tenhle dům postavil. Po válce, potom co ho seveřani vypálili, postavil ho vlastníma rukama. Stejně jako postavil na nohy celou tuhle rodinu.“ Babička mluví tiše a dívá se na obraz na zdi. To, co říká, znám slovo od slova. Poslouchám to odmalička, ale nedokážu ji přerušit. Možná kvůli tomu divnýmu pocitu kolem žaludku. Možná proto, že tuším, že mi to říká naposledy. Až odtud odejde, už mi to nikdy neřekne, tím jsem si jistej.

„Seš jeho jedinej mužskej potomek,“ otočí se na mě a pousměje se.

Jo, to vim taky, i to, že po něm mám tohle debilní jméno. Příjmení se v naší rodině dědí po ženský linii (prej si to tak ó velký Fabien přál), ale obě jména mám po něm. Babi naše přemlouvala tak dlouho, až povolili. Kvůli tomu jsem Fabien Lawrence Whitefield druhý. Fakt díky, babi!

„Po dlouhý řadě děvčat má konečně mužskýho dědice…“

Jasný, můj pra-pra- (nevím kolik ještě pra) praděda je z toho celej odvařenej a nadšením skáče v hrobě, snažím se aspoň v duchu přetlouct nostalgii humorem.

„Podobáš se mu čím dál víc.“

To vím taky, opakuje mi to odmala. Jenže, rozporovat jí to nemůžu, protože se týpkovi na obrazu doopravdy podobám. Akorát on je pořád ještě starší. Když se nechal namalovat, mohlo mu bejt tak kolem čtyřicítky. Zajímavý, jak dlouho jeho geny vydržely.

„A jeho žena Penelope, vyhlášená krasavice, říkalo se o ní…“

Co se o ní říkalo, už nevnímám. I když ten obraz znám, bezděčně se po něm ohlídnu. Byla kost, to je fakt, ale v dnešním měřítku by to jako popis nestačilo. Dneska holky chtěj bejt i chytrý, vzdělaný nebo aspoň zajímavý. Co, Pen, bylas chytrá? Nebo tě měl Fabien jen na ozdobu?

Z úvah mě vytrhne cinknutí telefonu. Mrknu na zprávu od Petea.

Jedu tě vysvobodit, vydrž!

Fajn, mám naději, že odtud brzo vypadnu. Je mi jasný, že trávit sobotní odpoledne tady je pro mýho nejlepšího kámoše beznadějný mrhání časem, kterej se dá strávit třeba… poflakováním po městě a balením holek na super fáro (jeho otřískanou ojetinu bez střechy a s prasklým vejfukem, takže to zní). Jenže mně to stejně nedá.

Nejdřív jsem práci na úklidu v domě dostal rozkazem, ale vlastně jsem za to rád. Možná se potřebuju s Fabienem Lawrencem Whitefieldem prvním rozloučit. Sice jsem tady nikdy nebydlel, ale času jsem tady s babi strávil sakra hodně. Táta jako architekt vždycky hodně cestoval a máma pracuje v jeho ateliéru; někdy jezdila s ním, a abych nemusel měnit školu a prostředí, bejval jsem tady. Nevadilo mi to, s babi jsme vždycky byli spiklenci, a jak se říká – na stejný vlně.

„Můžeš ty obrazy sundat a uložit, prosím?“ Babi se po mně ohlídne a její tón je najednou věcnej. „Bylo by škoda je vyhodit.“

„Jasně, babi, dám na ně pozor,“ pousměju se na ni. Víme oba až moc dobře, že většina věcí půjde pryč. Jsou to vesměs starý krámy, co se tady nastřádaly za sto padesát let a nemaj hodnotu už ani pro nás. Co tu bylo hodnotný a táta to nechtěl zachovat, už je prodaný. Jen pár kusů nechal, jako připomínku minulosti. I ty obrazy by tady měly zůstat.

Babi mi stiskne ruku. Trochu vyděšeně se po ní ohlídnu. „Seš hodnej kluk, Fabiene,” usměje se na mě.

Sakra, babi! Zkuste zůstat tvrďáci, když vám tohle řekne umírající babička. Jsem měkkejš, pálí mě v očích, když se na ni podívám. V tom kolečkovým křesle působí ještě menší, než ve skutečnosti je.

Naštěstí mě vysvobodí skřípění štěrku a klakson. Babi stáhne ruku a usměje se spíš jen očima. Když jdu Peteovi otevřít, nenápadně si otřu koutky očí. No co, potím se, ne?

„Hej, kámo, tohle je teda voser,“ ohrne ret, když za mnou přijde do haly a rozhlídne se kolem sebe. „Sem se fakt budete stěhovat? Do Ellenwoodu?“

„Až to přestavíme, tak jo, naši chtěj mimo město.“

Pete si odfoukne a prohrábne si rozcuchanou kštici tak, že vypadá ještě rozcuchanější. „Upřímně tě lituju. Tady chcíp pes a ještě ho nikdo ani nezahrabal.“

Jen pokrčím ramenama. Já to tady mám rád, ale to on nepochopí. „Víš co, radši mi pojď s něčím pomoct.“

Pete ohrne ret. „To myslíš vážně?!“

„Bude to jen chvilka…“ Někdy umí bejt neskutečně otravnej.

„Ale první runda je na tebe, nebo radši dvě,“ zašklebí se a mně nezbude než na to kejvnout. Když okázale pozdraví babi, přistavím žebřík ke krbu. Sundám obraz svojí pra-pra-prababičky Penelope a podám mu ho. Štítivě chytí rám tak, aby se ho co nejmíň dotýkal. „Fuj, je to zaprášený!“

„Ty vole, seš horší než kdejaká cuchta. Bacha, aby sis nerozmazal mejkap a nezlomil nehet!“

Jen se na mě zašklebí a opře obraz o zeď. Stejně tak sundám i svýho pra-pra-pradědu a podám mu ho, jenže pak mě cosi praští do oka. V dřevěným obložení je něco jinak. Nevšímám si Peteova brblání a podívám se líp. V dlouhým prkně je vloženej kousek kratšího. Kouknu se na to blíž. Musí to bejt schválně, proč by to tady jinak bylo? Do obložení nikdo nesahal, kdo ví, jestli někdo někdy ten obraz sundal, dřevo kolem je vybledlý, ale pod ním jako nový.

Vypadá to jako schránka nebo něco takovýho. Bejt Fabien první, taky bych ji nejspíš udělal tady, za obrazem. A pak si všimnu malý prohlubně na kraji, za kterou by to mohlo jít vypáčit. Mrknu na babi. Zkoumavě mě pozoruje a pokyne mi rukou, abych sebou jako pohnul. Tak jo, dloubnu do prohlubně a po chvilce snažení ten kousek prkna vytáhnu. Za ním, v cihlový zdi kolem komína, je dutina. Někdo ji musel udělat schválně. Uvnitř je něco zabalenýho ve starým plátně. Obdélníkovej balíček je zaprášenej, a když ho opatrně rozbaluju na stole, Pete mi kouká přes rameno. Jenže když odhalím v kůži vázaný desky, odfrkne si. „Kniha?!“

„A cos čekal? Truhlu zlata?“ Opatrně desky otevřu a prolistuju pár stran, popsanejch písmem, který je mi trochu povědomý. „Vypadá to jako deník,“ usměju se na babi. Z knihy vypadne hromádka papírů, seberu je a jeden rozložím. Plán domu…

„Myslíš, že to patřilo Fabienovi? Podívej se, kdy ten deník začíná,“ popožene babi svoje kolečkový křeslo blíž.

Otočím listy na první stránku. „28. května 1865, za pár dní to bude sto padesát let.“

Chci se podívat pořádně, ale přeruší mě Petovo: „To jako fakt?!“ Jen po něm hodím pohledem. Tváří se tak otráveně, že bejt doktor, vypláchnu mu žaludek.

I babi se na něj otočí a pak koukne na mě a mrkne. „Možná bys ho neměl nechat čekat, já to zatím prozkoumám.“

„Jak chceš.“ Deník mě sice zajímá, ale asi ne tak, abych mu obětoval sobotní večer. Bude tady i zejtra, stejně jako tenhle dům. „Doufám, že mně pak řekneš, na cos přišla.“

Babi se jen tajemně pousměje. „S tím počítej.“

Políbím ji na tvář, v poklusu si sundávám rukavice a ode dveří jí zamávám. Ještě rychlá sprcha doma a pak hurá do víru nočního života. Atlanta čeká!

***

„A do prdele!“ Zmateně zírám na blonďatou hřívu, rozhozenou po polštáři vedle mě. Zavřu oči, promnu si je a pak je zase opatrně otevřu, protože světlo bolí. Pořád je tam. Zírám na ty vlasy a snažím se v paměti poskládat obraz včerejšího večera. Když holka vedle mě zachrápe jak starej dřevorubec a otočí se ke mně čelem, vzpomenu si. Jenže včera v klubu vypadala líp, možná proto, že neměla rozmazanej mejkap a z koutku jí neskapávala slina. I když, hezká asi je… ale jak se sakra jmenuje, si nepamatuju.

Chvíli nad tím dumám, jenže mysl je pod vlivem zbytkáče ještě bolestivě pomalá. Ju? Nebo Lucy? Jak tak chroustám informace rychlostí prvních kompů, konečně mi dojde ještě něco. Ležím pod dekou vedle ní a ona je nahá… i já jsem nahej. To mě pokaždý vyděsí. Nikdy si na tyhle rána nezvyknu. Třeba když stihnu vypadnout, než se ta holka probere, nebude to tak trapný.

Moje tělo bolestně protestuje, přesto se se zatnutýma zubama donutím vstát. Asi mi praskne hlava, ale vytrvám! Musím, aspoň než posbírám svoje svršky mezi vypitýma lahvema, špačkama cigaret, několika použitejma prezervativama a dalším neidentifikovatelným bordelem, co se válí na koberci. Otázka ovšem je, co tu bylo předtím a co je pozůstatek divoký noci. Peteův pronajatej byt – jak tohle místo identifikuju – byl vždycky jak chlív, proto tenhle filozofickej problém nechám k vyřešení někomu dalšímu. Já na to nemám kapacitu. Středobodem mýho myšlení je natáhnout si trenky a tričko tak, aby nebyly naruby.

Než vypadnu, kouknu do ložnice a vzápětí toho zalituju. Vidět holej zadek svýho kámoše je fakt to nejlepší rozloučení, který si přejete. I když pořád lepší než rozlepit oči vedle něj. Budit ho nemíním, radši se potichu vytratím. Domů to nemám daleko, je to stejná ulice.

Je ještě brzo, ale naděje, že naši budou ještě spát, rychle vezme za svý. Vplížím se do předsíně, potichu se zuju a opatrně nakouknu do kuchyně. Do nosu mě praští vůně osmažený slaniny. Sakra.

„Dobrý ráno,“ pozdraví mě máma a já skoro nadskočím leknutím.

„A-hoj,“ podrbu se v rozcuchaných vlasech. Je mi trochu trapně. Máma se na mě otočí s tázavě povytaženým obočím a já si připadám stejně, jako když jsem se vrátil z tahu po ránu poprvé. Už je to pár let, ale pořád mám pocit, jako bych ji nějak zklamal. Možná doufala, že budu trochu klidnější než ve třiadvaceti ona. Ale asi je něco pravdy na tom přísloví o jabkách a stromech. A možná proto je tak shovívavá, i ona se časem zklidnila a usadila. Sám bych si občas nejradši nafackoval, ona mi ale nikdy nic nevyčetla.

Teď si mě pobaveně prohlíží. Nakrčí nos a zhluboka nasaje vzduch. „Koukám, že ses dobře bavil. Jdi se osprchovat, a jestli chceš jíst, snídaně bude za chvíli.“

Polknu, a i když slanina voní fakt lákavě, žaludek mám jak na vodě. „Asi bude stačit kafe, dík.“ Jestli teda dřív neusnu vestoje.

Naleje mi hrnek a postaví ho na linku. Káva voní, když se jí s chutí napiju.

„Táta chce co nejdřív vyrazit do Ellenwoodu. Předpokládám, že ty nás dneska nedoprovodíš…“

Provinile na ni zakoulím očima.

„Babi říkala, žes toho včera udělal hodně, máš nárok na volnou neděli,“ pousměje se a sesune slaninu z pánve.

„Díky, mami.“

Kafe dopiju skoro na jeden lok a za chvíli už mi na hlavu padá horká voda ze sprchy. Jen stojím, opírám se čelem o zeď a nechávám ji stejkat po zádech. June, jmenovala se June. Nebo to byla ta minulá?

***

Když odpoledne konečně rozlepím oči, připadám si jak vymáchanej a řádně vyždímanej hadr. Bolí mě hlava a na jazyku jako by mi něco chcíplo. Fuj! Naši jsou nejspíš ještě v Ellenwoodu, doma je ticho, teda pokud nepočítám všudypřítomný hučení města. Oči zase zavřu, ale pak se konečně odhodlám vyhrabat z postele. Máma mi tu nechala oběd, strčím ho do trouby, a než se ohřeje, zapadnu znova do koupelny.

Až když se nezřízeně cpu, všimnu si svýho mobilu. Svítí tam několik zmeškanejch hovorů, od babi a od mámy, a zpráva… No jo, vypnul jsem si zvonění. Rychle ji otevřu a poleje mě horko a pak chlad: Babi je v nemocnici. Je to zlý.

V nemocniční posteli vypadá babi ještě křehčí. Její drobná vrásčitá ruka je chladná a nepříjemně vlhká. Je v bezvědomí, nevnímá mě. Je tady divný dutý ticho, až na pípání neskutečně otravnýho monitoru. Táta ji našel už dopoledne a doktor prej říkal, že je to špatný, je možný, že se už neprobere.

Sakra! Nechci tu bulet jak malá holka, jenže mě pálej oči. Jasně, že jsme věděli, že tohle přijde. Jen… jde se na to vůbec připravit? Asi bych s ní nesměl strávit tolik času, aby to se mnou nic nedělalo, byli jsme přece na stejný vlně. A teď ji možná vidím naposledy živou, obklopenou hadičkama v nemocničním pokoji s pípajícím monitorem. To je život, přátelé. Každej jednou umře, dopřejme mu klidnou a vyrovnanou smrt.

Do prdele! Chce se mi zařvat nahlas, nakonec jen tíseň, slzy a všechny nevyřčený slova drtím mezi zubama. Když smrt opravdu zaklepe na dveře, je to najednou mnohem těžší, i když je očekávaným hostem. Kdo by ji ale uvítal?

2. 

„Slíbils, že tam půjdeš se mnou.“ Pete se na mě mračí přes oběd z menzy. „Já ty prachy fakt potřebuju. Prosím!“

Jenže to jsem nevěděl, že babi odvezou do nemocnice. Včera jsem toho moc nenaspal a ještě dneska si připadám, jako kdyby mě někdo seřezal. A to nejen fyzicky. Možná jsem ji v sobotu viděl naposledy živou. A jako kámen mi v žaludku leží to, že se mi marně snažila dovolat. „A mně umírá babička, vole, víš, co to znamená?!“

„Vím, nejsem debil, ale stejně bys musel odpoledne na přednášky. Není lepší se ulejt a vypadnut dřív?“

Má pravdu, v tom letáku psali, že je to tak na hodinu. Pak bych se nejspíš mohl zdejchnout ze školy, abych se stihl stavit u babi v nemocnici. Promnu si oči a ještě jednou překontroluju mobil. Nic, naši mlčí. Možná je to dobře – žádný zprávy, dobrý zprávy. Ještě chvíli váhám, nemám na nic náladu. „No jo, prosím tě, ale jen na hodinu. Jestli se to protáhne, prostě mizím!“

„Víš, že tě miluju? Pocem,“ zajásá Pete a natáhne se přes stůl.

Na poslední chvíli mu uhnu. „Co blbneš, pitomče?“

Rychle zvážní. „Sorry, kámo, mám jen radost, že do konce měsíce budu mít nějaký prachy. Naši už mně nepošlou ani dolar. A to s tvojí babi je mně fakt líto… FAKT!“ Vykulí na mě oči, nejspíš abych mu uvěřil.

Za chvíli už hledáme, kde se jako má ten slavnej experiment konat. „Vážně je to tady?“ nedůvěřivě se rozhlížím po zanedbaným suterénu jedný z univerzitních budov.

„Jo,“ zamává mi Pete před očima letáčkem a pak si pozorněji prohlídne několikery dveře. Já překontroluju ty naproti. Jedny doopravdy zdobí rukou psaná cedule Pokus č. 345.

„Hele, tohle asi bude ono…“ Možná bych byl radši, kdybysme to nenašli.

Pete přeběhne ke mně a v přítmí suterénu si prohlíží ceduli, pak studuje letáček. „Jo, kámo, už to tak vypadá.“ Bez klepání vezme za kliku, ale je zamčeno. Tázavě se na mě otočí. Jen pokrčím rameny, a tak zabouchá na dveře.

Chvíli se nic neděje a mně se uleví. Takže tady to končí, happy end! Už se chci otočit, když se za dveřma ozvou šouravý kroky. Pete se na mě vítězně usměje. V zámku cvakne klíč a ve škvíře pootevřených dveří se vzápětí objeví oko za tlustou čočkou.

„Kdo to?“ zavrže hlas jeho majitele.

Pete si odkašle. „My… totiž, přišli jsme kvůli tomuhle,“ přistrčí ke škvíře leták.

Hlas něco zabrumlá a pak se dveře úplně otevřou. „Tak… tak teda pojďte.“ Stařík si nás zkoumavě prohlíží přes brejle silný jak dna od půllitrů. Prošedivělý vlasy mu trčej do stran jako svatozář.

Nejistě se ohlídnu po Peteovi. Nějak se mi to nezdá, ale on očividně můj pocit nesdílí. Nakráčí do dveří tak sebejistě, jako kdyby mu to tam patřilo.

Ok, slíbil jsem to. Váhavě překročím práh a rozhlídnu se po zanedbaný místnosti, kde poblikává stará zářivka. Nic tady není, jen další odrbaný dveře, na kterejch je velkej nápis NEVSTUPOVAT, lavička a dvě hromádky čehosi, co připomíná alobal.

Stařík zamkne a otočí se na nás. Znova si nás zkoumavě prohlídne. Připadám si jak prase na trhu. Co s tím pořád má? Není úchyl? Sleduju, jak se podrbe v šedivý kštici a pak kejvne k lavičce.

„Převlékněte se a počkejte, dokud vás nezavolám.“ Posune si brejle na nose a zmizí za dveřma, do kterejch se nemá vstupovat.

Pochybovačně sleduju, jak Pete s pokřiveným úsměvem zvedne z lavičky jednu z hromádek a rozklepne ji. Je to kombinéza a pod ní… to jako fakt? Na lavičce pod ní leží plechová čepička, ze který trčej dráty s pestrobarevnejma fáborkama.

Pete se zašklebí. „Tak tohle bude lepší než karneval ve školce.“

Nedůvěřivě sleduju, jak se souká do kombinézy. Není to hloupej vtip? Někdo nás natáčí a pak to dá na youtube jako skvělej prank? Nějak nemůžu uvěřit tomu, že je to myšlený vážně. Pete si zatím natáhne kombinézu na ramena a zapne zip.

„Jak vypadám?“ zazubí se na mě. Ale já nemám náladu na blbý vtipy… vlastně na vůbec žádný vtipy a tohle vypadá jako hodně špatnej vtip.

„To myslíš vážně? O co tady sakra jde?“

Peteovi steče úsměv z obličeje. „O nic tady nejde. Nějakej pokus, kterej stejně nebude fungovat. Hodinu si tady odkroutíme v tomhle,“ zatahá za kombinézu, „shrábneme prachy a vypadneme. Nebo myslíš, že by tady něco mohlo fungovat?“

On to opravdu myslí vážně… aspoň se tak tváří. Chvíli ho sleduju, a když bezelstně pokrčí ramenama, rezignuju. Fajn, jestli je to něčí vtip, tak se aspoň pobaví. Stejně jako Pete na sebe natáhnu kombinézu. On už má na hlavě i tu směšnou čepičku, fáborky mu poletujou kolem hlavy. Nedá mi to a zaškubou mi koutky. Normálně bysme se nejspíš oba řehtali na plný obrátky, ale já to dneska nedávám. Když si tu věc taky nasadím na hlavu, Pete vyprskne. Ale zpražím ho pohledem, takže smích udusí a snaží se tvářit vážně, asi abych si to ještě nerozmyslel. V letáku píšou, že chtěj dva lidi.

Nervózně se podívám na hodinky. Z vyměřenýho času uteklo už dvacet minut a nikdo se neobjevuje. Čekáme dalších deset, než se konečně otevřou dveře a stařík si nás pečlivě prohlídne, zase. Něco zamumlá a pak ukáže na moje chytrý hodinky.

„Tohle tady nechte a telefony taky, všechno, co potřebuje elektrický proud.“

Vyměníme si s Petem pohled. Sundám hodinky a musím si rozepnout kombinézu, abych se dostal do kapsy kraťasů pro mobil. To samý udělá i Pete. Než mobil odloží, chce si ještě udělat fotku, ale dědula ho překvapivě drsně okřikne.

„Pokus je tajný, žádné materiály si odtud nikdo neodnese!“

Pete se omluvně usměje a odloží telefon na lavici vedle mýho. Stařík pokýve hlavou a otevře dveře dokořán, pak zmizí v přítmí. Pete ho následuje jako první a já jdu opatrně za ním. Vypadá to tady jako v laborce ze šedesátek – velký plechový bedny, budíky, světýlka, ale nic moc moderního. Znova si s Petem vyměním pohled. Pan domácí se proplete mezi vším tím blikajícím haraburdím a ukáže nám k volný ploše.

„Postavte se támhle.“

Pete vykročí k prostoru neuměle označenýmu izolepou na podlaze, ale mně to nedá.

„A o co tady vlastně jde?“

„O co?“ Zájem staříka očividně těší. Posune si brýle na nose. „O třístý čtyřicátý pátý pokus o cestování v čase, protože –“

Dál se nedostane, protože Pete zabublá potlačovaným smíchem. Být normální situace, směju se nejspíš úplně stejně, jenže není, a tak dědulu jen nechápavě sleduju. Tenhle případ by měl spíš skončit v blázinci, a ne dělat experimenty. I když vzhledem k tomu, jak to tady vypadá a jak teď právě vypadáme my s Petem, je to celkem neškodný, protože to prostě nemůže fungovat.

Stařík chvíli těká pohledem z Petea na mě a zpátky. Nejspíš postřehne moji nedůvěru a stiskne rty. Veškeré potěšení zmizí stejně rychle, jako se objevilo. Možná je mi ho trochu líto. Podle toho, kolikátej je to pokus, musí se s takovejma reakcema potkávat často… a ještě nejspíš potkávat bude. No nic, tohle není moje starost, hlavně ať už to máme za sebou.

„Pánové, prosím…“ pokyne nám, i když dost škrobeně, jako kdyby najednou spolkl pravítko.

Už celkem v klidu dojdu na místo určení a ke mně se přidá můj neustále se šklebící kamarád. Jen se snaží odvracet hlavu, asi se bojí, aby dostal zaplaceno. Ještě jednou se rozhlídnu kolem. Krom beden s budíkama a světýlkama je na stropě nad náma velkej disk se světlama (podobnej mívaj chirurgové na operace… možná tenhle pochází z nějaký nemocnice, vypadá, jako kdyby toho měl hodně za sebou). Jakmile jsme oba na místě, dědula rozsvítí. Sakra! Oslňujou nás, a to hodně. Instinktivně si zastíním oči, ale stejně houby vidím. Jen Peteův zářící škleb a fáborky poletující kolem jeho hlavy.

„Připraveni?“ Stařík evidentně rezignoval na to, nám cokoliv vysvětlovat. Rychle kejvnu, ať to máme co nejdřív za sebou. „Dobře, první pokus je posunout vás v čase o patnáct minut zpět. Nebojte se, nic to nebude,“ vysvětluje úsečně a já nemám srdce se ptát, jestli se mu to už někdy povedlo.

Pete se zašklebí a protočí oči v sloup. Ukážu dědovi vztyčenej palec, jako že rozumím, a abych ho trochu popohnal. Pak něco cvakne, světlo z ničeho nic zhasne a já mám pocit, jako kdyby mě kopl do hlavy kůň. Sakra velkej kůň, se sakra velkýma kopytama…

***

Tak takovouhle opici jsem ještě nezažil! Hlava mi třeští a můj žaludek se obrací naruby. Zasténám a otočím se na bok. To, na čem ležím, mě píchá do tváře, jenže nemám na to, otevřít oči. Zaslechnu zvuk dávení a do nosu mě praští smrad zvratků. Vole, už to nepij!

Zvuk se ozve znova a můj žaludek by chtěl udělat to samý, jenže je naštěstí prázdnej. Svůj oběd jsem vyhodil už v menze, neměl jsem hlad. Několikrát naprázdno polknu, abych dostal žaludeční šťávy pod kontrolu, a pak se konečně pokusím otevřít oči. Jenže je hned zase zavřu, když se mi do mozku zakousne ostrý světlo. O poznání pomalejc mi tam doputuje i myšlenka, proč ten stařešina sakra nezhasl.

Přetočím se na břicho, ale hmátnu do vlhký hromádky. „Do prdele!“ Teď už oči otevřu a nechápavě zírám na podlahu pod sebou. Jenže vůbec nevypadá jako podlaha, ale jako tráva… a hlína. Uvědomím si, že to, co svítí, není umělý světlo, ale slunce. Někde kousek ode mě zpívá pták. Pták… Co tady dělá pták? Zatřesu hlavou, soustředím se na jeho cvrlikání, dokud vedle mě zase něco nezabublá a na ruce mi nepřistane další páchnoucí sprška.

Trhnu sebou a pokusím se zapřít rukama a vyhrabat aspoň na kolena. Před očima mi proletí moucha. Čistou rukou si protřu oči a pak prsty zabořím do trávy.  Nechápu to. Cítím, jak se boří hlouběji. Pak konečně zvednu hlavu a rozhlídnu se kolem. Krom alobalový hromádky, která se svíjí vedle mě (identifikuju ji jako Petea), tady nepoznávám vůbec nic. Tráva, bodláky a další květena mi sahají až k ramenům, kousek odtud je strom a pod ním pár keřů.

Co je tohle za haluz, kurva?!

Zatřesu hlavou, znova si promnu oči, ale když je otevřu, je to tam pořád a k tomu piští ten zatracenej pták.

„Do hajzlu,“ zamumlá vedle mě Pete a svalí se na záda. Ohlídnu se po něm. Od jeho alobalový kombinézy se odráží slunce a tu zatracenou plechovou čapku s fáborkama má nakřivo. Je bílej jak stěna, ale je to on.

Co má tohle sakra znamenat?! Strhnu si tu zatracenou plechovku z hlavy a vyškrábu se na nohy. Stěží se na nich udržím. Opřu se o kolena, několikrát se zhluboka nadechnu a konečně se rozhlídnu kolem. Pořád stejná tráva, strom, keř a za ním něco bílýho, bílý velký fleky a pohyb…

„Hej! Stůj!“

Trhnu sebou tak prudce, až se znova poroučím na kolena. Cizí hlas ještě něco vykřikuje. Pevně zavřu oči a chci se probudit. Probudit v suterénu v univerzitní budově, kde tahle divná haluz začala. Jenže místo toho mě někdo nakopne do boku. Vykřiknu a zhroutím se na záda.

„Ani se nehni!“

Nemíním se hejbat. Zamžourám a přede mnou ve vzduchu visí černej otvor, přímo před mým obličejem. Když uhnu očima, je tam další. Možná je jich tam víc, ale nestihnu je spočítat, protože mě někdo znova nakopne.

Sakra, co to je?! Vyjeknu a schoulím se do klubíčka, ale to už mě čísi ruce popadnou pod ramenama a zvednou na nohy.

„Co tady děláš a co seš sakra zač?!“

Zvednu oči a zabrejlím před sebe. Zase tam je ta černá díra a za ní… Zalapám po dechu, když si uvědomím, že patří k pistoli. Tu drží v ruce cizí chlápek v modrým a netváří se vůbec přátelsky. Jen vyděšeně heknu a trhnu sebou, jak se chci od hlavně dostat co nejdál, ale ruce, co mi svíraj ramena, mě nepustí.

„Tak bude to? Kdo seš a co tady chceš?!“

„Já…” snažím se vymyslet něco kloudnýho, ale nenapadá mě nic a v puse jako kdybych měl střepy. Naprázdno polknu a pak vyblekotám první věc, co mě napadne.

„Fabien Lawrence Whitefield, toho jména druhý…“ Na to se přece ptal.

Chlápek uhne pohledem k někomu, kdo asi stojí vedle mě, zašklebí se, až se mu stočí knír, a odplivne si. „Zasranej rebel!“ Pak se něco rychle mihne a já ztratím vědomí.

Přesněji šácholan velkokvětý (Magnolia grandiflora). V příběhu funguje jako kotva – něco, co mají oba mí hlavní hrdinové společné – co je propojuje napříč historií.

Magnolie velkokvětá je rozšířena v jihovýchodních oblastech USA. Roste na zalesněných dunách, v korytech řek, na pahorcích a v roklích v nadmořských výškách do 120 metrů. V této oblasti je původní, dorůstá velikosti až 30 m a dožívá se vysokého věku. Je to stálezelený strom, jehož bílé květy jsou velké 15-30 cm a silně voní po citrónu.

Šácholan velkokvětý je státní rostlina Louisiany a Mississippi. Největší exemplář tohoto druhu je znám z okresu Smith v Texasu. Je vysoký 37,2 metru a průměr kmene dosahuje 1,97 metru.

(zdroj: Wikipedia).

Autoři fotografií:

Buteo, CC BY-SA 3.0, Pymouss44 – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, Liné1, CC BY-SA 3.0

Když jsem hledala něco, co se potáhne staletími, něco neutrálního, ale příznačného pro Georgii, vzpomněla jsem si na scénu ze seriálu Hell on Wheels – někdy zhruba v polovině první série vrací „Švéd“ hlavní postavě, Culenu Bohanonovi, výšivku s magnoliemi a připojí vzpomínku, jak ve státě Georgia vůně magnolií někdy překryla zápach zajateckého tábora, kde byl v době občanské války uvězněný (mimochodem seriál doporučuji, stojí za zhlédnutí).

Nakonec se magnolie probojovala i do názvu, protože se mi k příběhu prostě hodila.

Někdy mě název napadne hned, jindy si příběh o název ne a ne říct. Takový byl i tento. První nápad byl Dům na kopci (já vím, klišé jako prase), jenže pak jsem se podívala na místa, kde se odehrává, a zjistila, že je tam krajina placatá… jako opravdu placatá, americké Velké pláně jsou proti téhle placce skoro velehory. Jediný kopec v širokém okolí je jakási stolová hora, kde opravdu nikdo nebydlí. Pak mě napadlo Starý dům (taky nic moc), později jsem do příběhu umístila magnolii a bylo rozhodnuto – to byl ten správný symbol.

Jenže ouha – to, co mě napadlo, bylo na povídku s hodně omezeným rozsahem moc obsáhlé. Tak jsem téma uložila k vodě a vytáhla ho na začátku roku 2022 v rámci ONC na Wattpadu (Open Novela Contest – literární výzva – v omezeném čase napsat novelu o maximálním rozsahu 40 tisíc slov na zadané téma). Kdysi jsem na Wattpadu publikovala a teď potřebovala zrovna nějakou takovou výzvu, abych se po dlouhé době rozepsala, a tak jsem se do toho pustila. Soutěž jsem sice nedokončila, novelu ale dopsala na podzim v rámci psací dovolené, a protože mám ten příběh ráda, rozhodla jsem se ho vydat jako e-knihu (na tištěné vydání je moc krátký).